V tomto texte je uvedená typická krízová situácia, ktorá sa raz čas vyskytne – viď. popis ďalej.

Jednalo sa našťastie o malú hĺbku a dotyčný mal veľkú dávku štastia na okolnosti za ktorých sa to prihodilo. Som veľmi rád rád, že to dobre dopadlo.

V tejto súvislosti mi napadá iná vec, ktorá priamo nesúvisí s týmto prípadom, ale dobre ilustruje potencionálne problémy a nutnosť ovládania ich riešení. Preto ma fascinuje koľko ľudí si bez problémov a podľa mňa s minimálnymi skúsenosťami (podľa nich s dostatočnými) švihne ponor napr. do 60+ m. V týchto prípadoch je to jednosmerka… A čo je najhoršie, túto “nesmrteľnosť” v nich podporujú niektorí inštruktori. “Poď do ďalšieho kurzu, to že máš málo ponorov nevadí. Papier to zvládne.” Hlavne, že sa sypú peniažky za ďalší a ďalší kurzík. Otázka je, čo zvládne hlava a akú sú faktické skúsenosti toho potápača. Preto by rozhodnutie ísť do ďalšieho kurzu malo vychádzať z pocitu potápača a nie na základe “marketingu” inštruktora. Dlhoročne som presvedčený a skúsenosti mi hovoria, že inštruktor by nemal aktívne vstupovať do rozhodnutia iísť alebo neísť do kurzu. Nie je na mieste niekoho volať na kurz. Kurzista si inštruktora musí nájsť a vysloviť potrebu kurz absolvovať.

Poznanie ako predchádzať krízovým situáciám a ovládanie ich riešení ak nastanú, by malo byť automatickou súčasťou výbavy každého potápača, potápajúceho sa do hĺbky z ktorej nie je priamy výstup na hladinu bez následkov.

Treba zdórazniť, že veci opísané v popise danej krízovej situácie sú predvídateľné a zvládnuteľné. Ak by to tak nebolo, tak akýkoľvek ponor do hĺbky, jaskyne, pod ľad a pod. by bol fakticky nerealizovateľný lebo by sa jednalo o hru na náhodu. Pozorný čitateľ si iste všimne, že nekritizujem autora popisu tejto situácie za to čo sa mu stalo, ale v každom prípade nie sme v týchto veciach odkázaní iba na náhodu a štastie. Naozaj som skutočne rád, že to pre neho dopadlo dobre.

A v tejto súvislosti mi napadla ešte jedna dôležitá vec. Ľudia častokrát uvádzajú svoj vysoký počet ponorov ako dôkaz, že sú už na situácie pripravení. Čislo ponorov je veľmi zavádzajúce. Veľa ľudí si povie, že ak sa mi pri x-sto ponoroch nič nestalo, tak som asi borec, všetko viem a nič sa mi nemôže stať. Rešpekt (nie strach) z vody je to zdravé čo nás brzdí prekračovať hranice. Strach zväzuje ruky a nohy, bráni konať efektívne a privádza panické situácie. Rešpekt je to čo máme pred ponorom a počas ponoru prejde, strach je to, čo počas ponoru zostane a vieme, že sme prekročili hranicu rešpektu. Rešpek núti k ostražitosti, k predvídaniu a ku koncentrácii. Strach je príznakom nášho uvedomenia si, že daná situácia je asi nad naše sily, ale prekonaním strachu ju môžeme zvládnuť. Toto sa nie vždy musí podariť. Emôcia strachu často prebije schopnosť racionálne konať. Prirodzený a zdravý rešpekt z toho čo pri potápaní robíme je veľmi dôležitý a páči sa mi ak ho ľudia majú.

Popis krízovej situácie:

Tak dnes (středa 5.2.2014) ve večerních hodinách při ponoru ve Slapských hlubinách se mi přihodila krizová situace Ponor Jsme s Martinem naplánovali jako bezdekompresní max s malinkou dekompresí do 5min. Plán byl jasný instalovat zrcadlo a jednu pokusnou rostlinu z jiné galaxie v hloubce asi 20m na předem domluveném místě.Ponor probíhal hladce bez komplikací v poměrně dobré viditelnosti okolo 2m, instalace atrakcí proběhla také v pořádku a asi 18min jsme měli hotovo. Proto jsme se domluvili že se ještě kouknem na sv.Jendu, a tak jsme doplavali k lince a začali klesat.V hloubce necelých 27m se najednou ozvala rána jako když praskne hadice která je pod tlakem nebo jako dělobuch a před maskou se začal valit vzduch. Byl jsem naprosto v klidu, přesně vím jak jsem si v duchu říkal aha asi ti bouchla hadice, zjisti kde je a zavři si láhev, tak jsem začal koukat kde to valí, koukám na záložku že to z ní frčí tak chci sáhnout na ventil a zavřít ho, cítím jak nejde udržet trim tak začnu vypouštět sucháč ale stále mě to táhne nahoru, cítím jak Martin mě chytá ale i já se ho taky snažím chytit ale ten tah je hrozný cítím jak se mi nafukují nohy a pak už jen letím nohama vzhůru a při tom zjištuji že se nemohu nadechnout že piju vodu.Připadá mi to jako věčnost než vyletím z vody jak korkový špunt, a v duchu si říkám že ještě nechci umřít a že tohle musím přežít, hlavně vydechovat mi letí hlavou ale v tom stresu to zas tak dobře nejde když není čeho se nadechnout.Konečně hladina chci se nadechnout ale nejde to pořád piju vodu,sucháč nafouklej k prasknutí, boty s ploutvema zutý, rukavice nafouknutý jak Mickey mouse a manžeta mě děsně škrtí krk. Ze všech sil zvednu hlavu a nedechnu se, ale v tomto stavu mě to tačí hlavu stále pod vodu. Hlavou mi blesne nafoukni křídlo, to mě dostává nad vodu a můžu konečně dýchat a rozdýchat tuto situaci.Z hlavy strhávám masku a a dýchám a snažím se uvědomit co se to vlastně stalo. Ventilem na obleku se snažím vypustit vzduch ale ventil je tvrdý jak šutr(asi zamrznul velkým průtokem vzduchu) snažím se sundat rukavici abych odpojil hadici od obleku,tu automaticky také někam odhazuji a opojuji hadici, potom odtáhnu krční manžetu a konečně vypouštím vzuch z obleku. Až ted si uvědomuji jak ta voda která má jen 5° je děsně studená Z automatiky stále valí vzduch a já nejsem schopen zavřít ventil, říkám si prdím na to hlavně že žiju Sundavám si jednu poutev z botky a snažím se nějak doplácat ke břehu,který je tak 50m. Moc to nejde ruka mi mrzne a bez ploutví to jde špatně ale nějak to jde. Po chvíly se vynořuje Martin a zjištuje jak jsem na tom.odpovídám že jsem snad OK budu se snažit doplácat ke břebu, než tam dorazím tak konečně dojde vzduch v lahvích a tak je zas klid. Konečně se dostávám k náplavce a plazím se ven z vody, sundavám věci ze sebe a zjištuji že mi chybí maska a ploutev, rukavici i s kompasem se Martinovi povedlo zachránit Řešíme co se vlastně stalo a já si dávám čistého kyslíku, naštěstí to vypadá že to bude bez následků protože když to ted sepisuji tak žádné skvrny nikde nenaskákaly:) V příloze je graf z ponoru

Peter Kubička